A přišlo poledne a hrozné horko a všichni se tísnili v jediném stínu, který široko daleko byl. Krištof přisedl k mladému lámovi. Říkal si, že lámové jsou vzdělaní lidé, a že mu snad poradí, kde hledat divoké husy. Láma se zadíval do dálky a řekl Krištofovi, že on na tom místě nikdy nebyl. A že když byl dítě, tak slyšel vyprávět o divokých husách. A že si není tak úplně jist, že takové místo vůbec je. A Krištof se zalekl a měl v hrudi najednou takové prázdno...skoro se mu až zastavilo srdce. „Tak já se celou dobu honím za přeludem? Jak vůbec není?“, nevěřícně si posteskl. Láma se na něj usmál a pověděl mu, aby se nebál. A že určitě najde to, co hledá, i když se to na první pohled vůbec nemusí tak zdát. A odešel. Krištof zůstal sám a měl skoro slzy na krajíčku. „Není?“, opakoval si tiše.