Den se nachýlil a mnozí už se začali pomalu sbírat k odchodu. Krištof se seznamil s jedním klučinou, který tu byl s celou rodinou. Ti ho vybídli, aby jel kousek s nimi, že ho svezou na koních do údolí a potom mu poradí, kudy se dát. Kryštof souhlasil a naposledy se zadíval na starobylý chrám a nově založenou stúpu, obalenou množstvím pentlí a praporků s modlidbami. Vesele vlály ve vzduchu a třpytily se. A Kryštofovi začalo najednou být strašně líto, že odchází a že už se sem asi nikdy nepodívá. Celé to místo se ho nějak zvlášť dotklo a nějak zvláštně poznamenalo.

A přišlo poledne a hrozné horko a všichni se tísnili v jediném stínu, který široko daleko byl. Krištof přisedl k mladému lámovi. Říkal si, že lámové jsou vzdělaní lidé, a že mu snad poradí, kde hledat divoké husy. Láma se zadíval do dálky a řekl Krištofovi, že on na tom místě nikdy nebyl. A že když byl dítě, tak slyšel vyprávět o divokých husách. A že si není tak úplně jist, že takové místo vůbec je. A Krištof se zalekl a měl v hrudi najednou takové prázdno...skoro se mu až zastavilo srdce. „Tak já se celou dobu honím za přeludem? Jak vůbec není?“, nevěřícně si posteskl. Láma se na něj usmál a pověděl mu, aby se nebál. A že určitě najde to, co hledá, i když se to na první pohled vůbec nemusí tak zdát. A odešel. Krištof zůstal sám a měl skoro slzy na krajíčku. „Není?“, opakoval si tiše.

Brzo ráno Krištof a hudebníci vyrazili. Starověký klášter opravdu nebyl nejblíž, cesta se táhla a táhla. Nakonec vystoupali na náhorní plošinu vysoko nad město a Krištof se konečně dočkal. Klášter už nebyl moc klášter, byla to spíš ruina, ale posvátným místem pořád zůstal. Všude kolem byly neuvěřitelné spousty svátečně oblečených lidí. Byla to totiž opravdu událost, která se v životě místních lidí děje jenom jednou. Proto přijeli lidé z celého širokého okolí s celými rodinami. Někteří zpívali nábožné písně, spousty jich kupovalo voňavé pirohy, někteří se mačkali kolem lámy, aby jim požehnal. Krištof byl z toho zmatku trošičku vykulený, tak jen stál, tiše se rozhlížel a snažil se zorientovat. Hudebníci se rozloučili a připojili se ke skupině zpívajících. Krištof okoukal, že každý alespoň jednou obejde klášter dokola po směru hodinových ručiček a přitom se stavby dotýká rukou. Proto to taky udělal, jeden nikdy neví.

Cestou z pošty narazil Krištof na skupinku hudebníků, kteří přijeli muzicírovat do města. Vzali ho s sebou do tábora za městem, kde už hořel oheň a paní s milým úsměvem míchala něco voňavého v kotli. Usadili ho mezi sebe a nabídli mu šálek čaje. Krištof se dozvěděl, že nedaleko v horách je budhistický kláštěr, kde zítra probíhá slavnost. No považte, kláštěr byl založen právě před sto lety! A že většina hudebníků se tam chystá brzo ráno vyrazit, aby u té slavnostní příležitosti zahráli. Krištof požádal, jestli by mohl jít taky a hudebníci byli rádi. „Čím víc nás bude, tím líp. Aspoň nám cesta lépe uběhne.“, řekli mu. A paní mu podala praporky s modlitbami, které může Krištof uvázat na novou stúpu, kterou mniši postavili. Krištof moc nevěděl, co to ta stúpa může být. Ale už se nechtěl vyptávat a tak si předsevzal, že bude dělat to, co ostatní a třeba zjistí, co to ta stúpa je. A už byl čas k jídlu a tak pojedli. Potom si Krištof našel místo v měkkoučkém mechu a usnul.

„Drazí moji“, psal Krištof. „Je moc krásný den. Doufám, že u vás je stejně krásně. To místo, kam letěly husy jsem stále nenašel a tak se domů ještě nechystám. Přesto se mi stýská. Prosím veverku, aby mi schovala pár oříšků, jestli se nestihnu vrátit do podzimu. Váš Krištof.“ Možná to byl jen světelný odlesk, ale zahlédla jsem v jeho oku slzičku.

Cestování se Krištofovi líbilo, ale popravdě už se mu občas i trošku zastesklo po domově. Vydal se proto na poštu, že pošle pohledy všem doma. Třeba už se jim taky stýská. Paní na poště z něj byly hodně překvapené, nakonec se jich sešlo několik a začaly si vzájemně radit, co vlastně Krištof asi chce a jak to mají udělat. Nakonec se na něčem shodly, vzaly si od Krištofa pohledy a zakývaly, že je všechno v pořádku. Krištof z toho byl lehce na rozpacích. Nebyl si tak úplně jist, jestli ho paní neošálily a nezačaly pokyvovat hlavami, jen aby se ho zbavily.

A Krištof, následuje divoké husy, se dostal do krajů, které si neuměl představit ani v nejdivočejších snech. Obloha byla modřejší než u něj doma a vzduch byl cítit něčím, něčím...nedokázal rozpoznat, co to tak může být. A jak tak chvilku bezradně postával, objevily se u něj zničehonic cizí slečny a začaly se ho vyptávat, odkud je a kam to jde a co tu vůbec dělá. Tak jim to Krištof všechno pěkně pověděl, tak jak předtím psovi. A protože on už se mezitím trochu osmělil a přestal se tolik stydět, začal na oplátku vyzvídat on, kam se to dostal a co je to tu tak zvláštně cítit ve vzduchu. Tak se dozvěděl, že se nachází v městě, co se jmenuje Čadan, a široko daleko kolem města se rozkládá tajga. „Proto je tu obloha nejmodřejší na světě a to, co je cítít ve vzduchu, je volný prostor“, řekla mu jedna z nich. A pak slečny pozvaly Krištofa domů na čaj a koláčky, protože dozajista musel mít hlad. A taky že měl.