A Krištof, následuje divoké husy, se dostal do krajů, které si neuměl představit ani v nejdivočejších snech. Obloha byla modřejší než u něj doma a vzduch byl cítit něčím, něčím...nedokázal rozpoznat, co to tak může být. A jak tak chvilku bezradně postával, objevily se u něj zničehonic cizí slečny a začaly se ho vyptávat, odkud je a kam to jde a co tu vůbec dělá. Tak jim to Krištof všechno pěkně pověděl, tak jak předtím psovi. A protože on už se mezitím trochu osmělil a přestal se tolik stydět, začal na oplátku vyzvídat on, kam se to dostal a co je to tu tak zvláštně cítit ve vzduchu. Tak se dozvěděl, že se nachází v městě, co se jmenuje Čadan, a široko daleko kolem města se rozkládá tajga. „Proto je tu obloha nejmodřejší na světě a to, co je cítít ve vzduchu, je volný prostor“, řekla mu jedna z nich. A pak slečny pozvaly Krištofa domů na čaj a koláčky, protože dozajista musel mít hlad. A taky že měl.