„Drazí moji“, psal Krištof. „Je moc krásný den. Doufám, že u vás je stejně krásně. To místo, kam letěly husy jsem stále nenašel a tak se domů ještě nechystám. Přesto se mi stýská. Prosím veverku, aby mi schovala pár oříšků, jestli se nestihnu vrátit do podzimu. Váš Krištof.“ Možná to byl jen světelný odlesk, ale zahlédla jsem v jeho oku slzičku.

Cestování se Krištofovi líbilo, ale popravdě už se mu občas i trošku zastesklo po domově. Vydal se proto na poštu, že pošle pohledy všem doma. Třeba už se jim taky stýská. Paní na poště z něj byly hodně překvapené, nakonec se jich sešlo několik a začaly si vzájemně radit, co vlastně Krištof asi chce a jak to mají udělat. Nakonec se na něčem shodly, vzaly si od Krištofa pohledy a zakývaly, že je všechno v pořádku. Krištof z toho byl lehce na rozpacích. Nebyl si tak úplně jist, jestli ho paní neošálily a nezačaly pokyvovat hlavami, jen aby se ho zbavily.

A Krištof, následuje divoké husy, se dostal do krajů, které si neuměl představit ani v nejdivočejších snech. Obloha byla modřejší než u něj doma a vzduch byl cítit něčím, něčím...nedokázal rozpoznat, co to tak může být. A jak tak chvilku bezradně postával, objevily se u něj zničehonic cizí slečny a začaly se ho vyptávat, odkud je a kam to jde a co tu vůbec dělá. Tak jim to Krištof všechno pěkně pověděl, tak jak předtím psovi. A protože on už se mezitím trochu osmělil a přestal se tolik stydět, začal na oplátku vyzvídat on, kam se to dostal a co je to tu tak zvláštně cítit ve vzduchu. Tak se dozvěděl, že se nachází v městě, co se jmenuje Čadan, a široko daleko kolem města se rozkládá tajga. „Proto je tu obloha nejmodřejší na světě a to, co je cítít ve vzduchu, je volný prostor“, řekla mu jedna z nich. A pak slečny pozvaly Krištofa domů na čaj a koláčky, protože dozajista musel mít hlad. A taky že měl.

A tak vyšel a šel a šel. První, koho potkal, byl velký strakatý pes. Docela se podivil, protože nikdy dřív takové velké zvíře neviděl. Myslím, že pes byl stejně překvapen, proto na sebe nejdřív jenom rozpačitě koukali. První se osmělil Krištof a povídá: „Ahoj“. A pes mu stejně tak odpověděl. A pak se Krištof psa zeptal, jestli tu neviděl letět divoké husy. A pes řekl, že viděl. A tak mu Krištof pověděl o tom, jak byl pořád jenom v té své budce na starém ořešáku a teď že se rozhodl vydat do světa. A že by chtěl tam, kam letěly ty husy. A pes pokýval hlavou, jakože chápe a poradil Krištofovi kudy se dát. „Rozhodně to ale nebude jen tak“, řekl mu nakonec. „Dávej na sebe pozor.“ Tak se rozloučili a Krištof se vydal směrem, kam mu pes ukázal.

Každý den byl pro Krištofa stejný jako ten předchozí. Postával spokojeně ve své zahrádce a zdálo se, že mu vůbec nic nechybí. Když tu najednou zčernala obloha a Krištof zahlédl obrovské ptáky, jak někam letí. Zničehonic už nebyl tak spokojený. Zahrádka mu byla těsná a cosi ho začalo nutit prozkoumat, kam jenom ti ptáci mohli letět a co se tak skrývá za dalším listem.