„Drazí moji“, psal Krištof. „Je moc krásný den. Doufám, že u vás je stejně krásně. To místo, kam letěly husy jsem stále nenašel a tak se domů ještě nechystám. Přesto se mi stýská. Prosím veverku, aby mi schovala pár oříšků, jestli se nestihnu vrátit do podzimu. Váš Krištof.“ Možná to byl jen světelný odlesk, ale zahlédla jsem v jeho oku slzičku.