Cestou z pošty narazil Krištof na skupinku hudebníků, kteří přijeli muzicírovat do města. Vzali ho s sebou do tábora za městem, kde už hořel oheň a paní s milým úsměvem míchala něco voňavého v kotli. Usadili ho mezi sebe a nabídli mu šálek čaje. Krištof se dozvěděl, že nedaleko v horách je budhistický kláštěr, kde zítra probíhá slavnost. No považte, kláštěr byl založen právě před sto lety! A že většina hudebníků se tam chystá brzo ráno vyrazit, aby u té slavnostní příležitosti zahráli. Krištof požádal, jestli by mohl jít taky a hudebníci byli rádi. „Čím víc nás bude, tím líp. Aspoň nám cesta lépe uběhne.“, řekli mu. A paní mu podala praporky s modlitbami, které může Krištof uvázat na novou stúpu, kterou mniši postavili. Krištof moc nevěděl, co to ta stúpa může být. Ale už se nechtěl vyptávat a tak si předsevzal, že bude dělat to, co ostatní a třeba zjistí, co to ta stúpa je. A už byl čas k jídlu a tak pojedli. Potom si Krištof našel místo v měkkoučkém mechu a usnul.