Brzo ráno Krištof a hudebníci vyrazili. Starověký klášter opravdu nebyl nejblíž, cesta se táhla a táhla. Nakonec vystoupali na náhorní plošinu vysoko nad město a Krištof se konečně dočkal. Klášter už nebyl moc klášter, byla to spíš ruina, ale posvátným místem pořád zůstal. Všude kolem byly neuvěřitelné spousty svátečně oblečených lidí. Byla to totiž opravdu událost, která se v životě místních lidí děje jenom jednou. Proto přijeli lidé z celého širokého okolí s celými rodinami. Někteří zpívali nábožné písně, spousty jich kupovalo voňavé pirohy, někteří se mačkali kolem lámy, aby jim požehnal. Krištof byl z toho zmatku trošičku vykulený, tak jen stál, tiše se rozhlížel a snažil se zorientovat. Hudebníci se rozloučili a připojili se ke skupině zpívajících. Krištof okoukal, že každý alespoň jednou obejde klášter dokola po směru hodinových ručiček a přitom se stavby dotýká rukou. Proto to taky udělal, jeden nikdy neví.

Cestou z pošty narazil Krištof na skupinku hudebníků, kteří přijeli muzicírovat do města. Vzali ho s sebou do tábora za městem, kde už hořel oheň a paní s milým úsměvem míchala něco voňavého v kotli. Usadili ho mezi sebe a nabídli mu šálek čaje. Krištof se dozvěděl, že nedaleko v horách je budhistický kláštěr, kde zítra probíhá slavnost. No považte, kláštěr byl založen právě před sto lety! A že většina hudebníků se tam chystá brzo ráno vyrazit, aby u té slavnostní příležitosti zahráli. Krištof požádal, jestli by mohl jít taky a hudebníci byli rádi. „Čím víc nás bude, tím líp. Aspoň nám cesta lépe uběhne.“, řekli mu. A paní mu podala praporky s modlitbami, které může Krištof uvázat na novou stúpu, kterou mniši postavili. Krištof moc nevěděl, co to ta stúpa může být. Ale už se nechtěl vyptávat a tak si předsevzal, že bude dělat to, co ostatní a třeba zjistí, co to ta stúpa je. A už byl čas k jídlu a tak pojedli. Potom si Krištof našel místo v měkkoučkém mechu a usnul.