Brzo ráno Krištof a hudebníci vyrazili. Starověký klášter opravdu nebyl nejblíž, cesta se táhla a táhla. Nakonec vystoupali na náhorní plošinu vysoko nad město a Krištof se konečně dočkal. Klášter už nebyl moc klášter, byla to spíš ruina, ale posvátným místem pořád zůstal. Všude kolem byly neuvěřitelné spousty svátečně oblečených lidí. Byla to totiž opravdu událost, která se v životě místních lidí děje jenom jednou. Proto přijeli lidé z celého širokého okolí s celými rodinami. Někteří zpívali nábožné písně, spousty jich kupovalo voňavé pirohy, někteří se mačkali kolem lámy, aby jim požehnal. Krištof byl z toho zmatku trošičku vykulený, tak jen stál, tiše se rozhlížel a snažil se zorientovat. Hudebníci se rozloučili a připojili se ke skupině zpívajících. Krištof okoukal, že každý alespoň jednou obejde klášter dokola po směru hodinových ručiček a přitom se stavby dotýká rukou. Proto to taky udělal, jeden nikdy neví.